Povodeň

Po jedenácti letech jsou česká města a vesnice opět zaplavena povodní. Byť na většině území ČR s výjimkou Ústecka „pouze“ povodní padesátiletou, je to v každém případě tragédie pro postižené lidi a oblasti a mimořádná výzva pro politiky. Ti slušní a zodpovědní organizují, řídí a rozhodují, ti druzí se předvádí před televizními kamerami, lamentují, a když někde udělají chyby tak ukazují prstem, kritizují kdeco a snaží se svádět vinu na druhé. Nic nového pod sluncem. Hlavní město Praha se však přeci jenom z tohoto „tradičního vzorce chování“ vymyká. Mediální výstupy současné „pověřené“ politické reprezentace města sleduji s naprostým úžasem. A nedá mi to, abych nepřipomněl základní fakta.



Po ničivé povodni, která postihla Prahu v roce 2002, a která byla největší přírodní katastrofou v tisíciletých dějinách naší metropole, se tehdejší vedení Prahy rozhodlo vystavět naprosto unikátní, v Evropě jedinečný systém protipovodňové ochrany, která se skládala z celých nově vybudovaných nábřeží (fakticky dokončených po stoletých povodních v roce 1845 a 1890), generální opravě těch starých, mobilních hliníkových stěn a speciálních technologických prvků (povodňová vrata na Čertovce, hráze a přepouštěcí nádrže na Rokytce, atd.), které se víceméně zaměřily na vltavské přítoky, jejichž vzdutí při povodni představovalo stejné nebezpečí jako povodňová vlna samotná. Unikátní systém protipovodňové ochrany vystavěla Praha v mimořádně krátkém čase a za vlastní peníze bez zadlužení města (cca 4 mld. Kč). Mimochodem, je to také ten hlavní důvod, proč škody v hlavním městě jsou relativně na padesátiletou vodu malé. Obdivuje je celý svět a jsou v zásadě bezchybně fungující - pokud je někdo schopen jejich fungování manažersky a logisticky zvládnout. Jejich smyslem je primárně ochrana lidských životů a majetku, přirozeně na prvním místě v hustě osídlených rezidenčních zónách. Zásadní význam má protipovodňová ochrana také pro záchranu Pražské památkové rezervace a historického jádra města.

Existuje několik míst v geologickém i geografickém profilu Prahy, která buď se současnou úrovní technologických znalostí možné chránit není, anebo by to byla obrovská a také nejistá investice s ohledem na možné přínosy. Takovým místem je nejjižnější část Prahy, místa kdy do metropole vstupuje svým soutokem Vltava s Berounkou, místa naplavených sedimentů a rozlivových luk. V těchto oblastech je stavební uzávěra, na druhou stranu zde jsou také městské části (Zbraslav, Radotín, Lahovice, Lahovičky), které s každou novou povodní mimořádně trpí, ale bezpečnou ochranu jim zajistit neumíme. Možná 12 metrů vysokými zdmi, které by se při povodni staly nejspíše obrovskými bazény… Druhým takovým místem je Trojská kotlina, tedy nejsevernější část Prahy, kudy naopak Vltava Prahu opouští. Tady řeka prochází svým nejužším místem, jakousi soutěskou tvořenou z jedné strany Sedleckými skalami a z druhé strany Trojskými skalami. Toto místo se při průtoku vyšším než 2500 krychlových metrů vody za vteřinu stává umělou „vodní nádrží“. Vody je prostě příliš a soutěskou se nestačí při obrovském průtoku „protlačit“. Tato umělá nádrž pak způsobí zaplavení Tróji, Sedlce, Stromovky. Ochrana je technologicky téměř nemožná, anebo by byla nesmírně riziková i nákladná a opět by představovala mimořádný zásah do krajiny. Rizikovostí rozumíme nejenom planou naději, že ochráníme zvířata v ZOO a potom by se to nemuselo povést a takto připravený protipovodňový plán by je poslal „na smrt“, ale riziko by vzniklo i pro řadu malých i velkých obcí nad Prahou, které by logicky byly povodní zasaženy dalejko více. Stejně, jako by bylo postiženo daleko dramatičtěji historické centrum Prahy, kdyby se povodňová vlna nerozlila před tím do zbraslavských, radotínských a lahovických rozlivových lokalit.  Proto se týmy expertů včetně vedení pražské ZOO dohodli, že spodní třetina území pražské zoologické zahrady bude v povodňovém plánu Prahy i vlastní ZOO vedena jako ta, kde mohou být jen externí, mobilizace schopné expozice. To byl také důvod, proč se např. před měsícem (naštěstí) otevíral zatím poslední nový pavilon slonů v horní části zahrady, tedy v bezpečné vzdálenosti od vody. Právě ten původní pavilon slonů byl v roce 2002 naší noční můrou…

Neocenitelným a opět v Evropě zcela jedinečným pomocníkem Prahy při zvládání povodní je tzv. „3D rozlivový model“, který dokáže s velkou přesností 48 hodin dopředu stanovit území, které bude zaplaveno a poskytuje tak nezbytný čas pro záchranu lidských životů, evakuaci osob, v zoologické zahradě zvířat a ochranu majetku. Samozřejmě i s tímto fantastickým pomocníkem se musí umět pracovat. Tedy přesněji řečeno, krizový a povodňový štáb „musí“ umět pracovat. Z tohoto pohledu je pro mne zcela nepochopitelné, že v době, kdy se už Prahou valilo 2000 krychlových metrů vody za vteřinu, tyto zábrany nestály a instalovaly se na mnoha místech až do částečně zaplavených území. Je neuvěřitelné, že přes naléhání starostů postižených městských částí povodňový štáb nereagoval včas. Je neuvěřitelné, že jeřáby a nákladní automobily na převoz mobilních hrází nebyly na svém místě. Jak by se asi v těchto chvílích hodila tak populisticky kritizovaná „těžká“ technika Městské policie (vznášedlo a hummery)…

Nad Prahou vysvitlo sluníčko a zdá se, že na rozdíl od Ústí nad Labem Praha tentokrát povodně přežila. Škody se vyšplhají do stovek milionů, možná několik miliard, ale připomenu jenom, že celkový rozsah škod se po roce 2002 vyšplhal na 26 miliard korun. Že je politické vedení města zvládlo, město bleskově opravilo a následně se pustilo do velkých investičních staveb, které dnes Prahu v systému protipovodňové ochrany chrání. A to vše bez jedné jediné koruny dluhů. Dovolím si vyslovit přání, aby nový primátor a politické vedení města namísto prázdných gest, předvádění se před kamerami a pokusem o trapnou kritiku druhých, pokusil o to samé: Prahu bleskově vyčistit, uklidit, opravit, zprovoznit a nezadlužit.